Open Canoe OC1 - taky se ti líbí ? Tak vítej doma

Sobota, jediný den kdy si mohu přispat a zrovna se mi nechce. Co jiného, kouknu do pošty a ejhle Kmocháček už zase svolává něco jako SOCKu. Sice mám od dcery na odpoledne pozvání na zvěřinové hody, ale nad hospodou vítězí zdravý pohyb. A ještě se podívám na nové océčko dříve, než bude mít premiéru na Doubravce. Rozcvičím se běháním mezi půdou a autem, a když už si myslím, že jsem nic nezapomněl, mířím směrem na jih. Sjeli jsme si to celkem třikrát. Jak uvidíte na poslední fotce, víckrát by to nešlo, ani kdybychom chtěli.

První jízda se linula ve znamení pozornosti na Kmocháčka a jeho seznamování s novou lodí. Silně mi to připomínalo pokusy dospělých ovládnout Nautilus Baby na OCmánii a tak jsem se pokud možno držel za ním.

 

 

 

Radek se Zuzkou jakbysmet. A byla to opravdu napínavá podívaná.Océčko se pod ním zlomyslně vrtělo jako mladý nezkrocený hřebeček. První dvě peřeje Kmocháček udržel příď proti vlnám, a když jsem se rozkoukal po oslnění na konci druhé peřeje, kdy jsme měli slunce před sebou jako kdysi Filištýni, tak už měl hřebečka zkroceného, mírně nakloněného na pravý bok ho vedl do největších vln třetí peřeje. Ty se ho ujaly poněkud nepřívětivě a záhy už jel bokem a mizel mi mezi metrovými hřebeny, zřejmě když si potřeboval hrábnout pádlem hlouběji. Díky rychlému proudu si ho vlny nemohly podržet dlouho a tak po zvládnutí této zkoušky si to mířil do poslední největší vlny. Na jejím hřebeni mu už ale chyběl pověstný butterfly efekt (známý z meteorologie), který by ho vrátil zpět
do stability, a tak se musel vydat dál po svých. V takových chvílích se čas zpomalí a mně připadalo hrozně dlouho, než jsem k němu dopádloval. Chytil se a zamířili jsme k levému břehu. Asi tři metry od břehu jsme ale uvízli v proudu, ten si nás ztočil podélně a nedařilo se mi namířit přídě ke břehu. Také proto, že se Kmocháček držel na mém levoboku, kde jsem potřeboval zabírat a já mu nechtěl házet vodu do obličeje nebo dokonce pádlo. Poučení - měl jsem ho nejdříve nasměrovat ať si vleze mezi válce, kde by byl chráněn. Musel si tedy ke břehu doplavat sám a já už jen došťouchal océčko.

Zuzka i Kmocháček se jali hledat vnitřní teplo převlečením do suchého. Pak nás Kmocháček vyvezl nahoru a pustil si topení v autě naplno. Druhou jízdu jsme tedy už vyrazili jen ve dvou lodích a Radkovi usedl na háček Ondřej. Plynulý desetiminutový sjezd nám začínaly kazit větší kry, kterým jsme se museli občas vyhnout a které se zrádně podsouvaly pod pádlo. Větší myslím tak do metru čtverečního.

 

 

 

 Já si užíval stability svého katamaranu, protože jedna z krás stvořidelských peřejí spočívá v tom, že vlny nejsou plynulé, ale co vlna to proud jiným směrem. Na ně je katamaran citlivý a tak jsem něco musel dát taky bokem. Dalším zpestřením byla zase jízda poslepu proti sluníčku v druhé peřeji, které klesalo k obzoru.

Do třetí jízdy už se nám nechtělo, hlasování bylo nerozhodné. Když Kmocháček ze svého mobilu zjistil, že hladina řeky klesá, převážil názor jet, divočejší už to být nemůže. Když jsme ovšem nasedali, bylo mi divné že nemohu najít to místečko, kde jsem před tím dvakrát nastupoval. Také mě zaujaly dvě kry na sobě, malá ledová bójka. Všechny kry měly tak deset až patnáct centimetrů tloušťku, nic co otopilo Titanic. Ale nezůstalo jen u té bójky, daleko častěji jsem místo do vody hrábnul do ledu. Pro srovnání při první jízdě jsem se musel vyhnout tak pěti až deseti velkým krám. Teď už jsme o ně zakopávali po třiceti metrech, často v páru či ve třech tančily něco jako walz. Ještě že v peřejích to s nimi muselo pěkně mlít, protože si nevzpomínám, že by mi tam překážely. Houpali jsme se celkem parádně, slunce už tolik neoslňovalo. Na té největší vlně dole už nebyl váleček, ale hřeben. Dole jsme pak celkem logicky usoudili, že nám naopak vody přibylo. A měli jsme pravdu. Než jsme se převlékli a vyfoukli své miláčky (cca dvacet minut), vypadala Sázava takto.

 

 

 Jako již vícekrát Kmocháček perfektně odhadl, kdy bude dobrá voda, i když bych ho nepodezříval z toho, že by věděl o té bariéře ker, co se někde nad námi provalila.

 

 

Díky za pěkné odpoledne.

 

Zdeněk Borecký